Koňská etologie je nesmírně rozsáhlý obor, který se zabývá tak fascinujícím tvorem, jakým je kůň, do hloubky z hlediska jeho chování. Kůň s ostatními koňmi, zvířaty a koneckonců i člověkem komunikuje prakticky neustále. K tomu má k dispozici celou škálu vybavení svého těla, kterým může dávat najevo své rozpoložení, úmysly, volat na stádo, přivolávat, upozorňovat na sebe a nebo naopak odhánět apod. Využívá k tomu akustické signály, tak i vizuální signály.

Akustické signály jsou pestré a lze mezi ně řadit např.:

• řehtání
• frkání, odfrkování si
• brmlání, broukání si
• zavrčení (podrážděný zvuk, který nápadně připomíná zavrčení psa)
• dupání/podupávání
• dupnutí si
• kvikot
• hrabání
• kopání do předmětu

Vizuální signály demonstruje prostřednictvím:

• uší
• ocasu
• očí
• hlavy a krku
• a celkového pohybu či postoje těla

Jedním z nejzajímavějších pohybů, které u koní můžeme spatřit, je např. hadovitý pohyb sníženého krku – zpravidla u hřebců, kteří nějakým způsobem organizují stádo, a nebo jako vyjádření hrozby vůči přihlížejícímu. Etologie koní takových zvláštností nabízí hodně. Takové komentování koní, když se jim něco nepovede či povede, je docela vtipná záležitost. Vzpomínám v tomto ohledu na kobylu, která doslova vztekle zavrčela, když jí to uklouzlo na mokré trávě a nebo někde zakopla. Naopak když byla spokojená, tak si broukala, „zpívala“ do rytmu. Myslím, že každý koňák by měl k dispozici mnoho takových historek ze soukromého pozorování, které ovšem ale zevšeobecnit nejdou, protože co zvíře, to individualita. Často se však setkáváme se zcela nepochopitelnou dezinterpretací koňského chování, která svědčí o zcela základní neznalosti koňské etologie. Proto by měl znát každý koňák alespoň základy etologie koní.